Pláž

Řeč – „Pište do uvozovek, nejlépe vytučněně“
Myšlenky – Je více forem, jak myšlenky psát, nejlepší variantou je asi kurzíva, nebo „Kurzíva a uvozovky“
Děj – Cokoli postava dělá pište normálně, bez kurzívy, či zvýraznění.
nad příspěvek vždy napište, kde se postava

Dlouho nebyla na pláži. Většinou se povalovala doma na verandě, nebo na gauči a snažila se na něco zapomenout. Nebo se naopak učila do školy a doufala v dobrou budoucnost. Ani nepřemýšlela nad tím, že by se někde mohlo dít něco špatného a že jen o pár ulic, kilometrů dál, je místo, kde každým dnem někdo přijde o život. Ta představa ji děsila, proto nad tím příliš nepřemýšlela, ale ani si neuměla představit, jaké to je, být v ohrožení života -tedy v takovém, kdy je na vás namířená hlaveň pistole a vy se jen modlíte, že osoba nestiskne spoušť. Ona znala trochu jiný stav ohrožení života, ale o tom jindy, na to se právě snažila zapomenout.
Nechala jemný vítr, aby jí čechral hnědé vlasy, zatímco seděla na písku. Na sobě měla jen plavky a trochu delší tričko -pro případ, že by se rozhodla na noční plavání, aby potom nemusela hledat své věci po pláži, bylo to jednodušší. Zapřela se rukama dozadu do písku a na chvíli zavřela oči -chtěla jen od všeho upustit.

Přichází čas na nočního koupání. Takovou dobu to odkládal. Jeho činnost, kterou provádí jednou za týden. Sice ji teď vynechal jeden měsíc, ale to nevadí. Dneska to už musel definitivně napravit, protože mu tohle noční koupání chybí. V moři se koupe nejraději v noci, protože nikde nejsou uřvaný děti, které všude cákají vodu a brečí z toho, že tam nejsou vidět ryby. Proto si doma vzal kraťasy, které má jako plavky a do batohu si hodil ještě nějaké věci.
Rozeběhl se po pláži dál od věcí, které nechal mezi zamčenými lehátky, směrem k moři do, kterého posléze naběhl. Užíval si teplotu moře, která ho hezky chladila po celém těle. Úplně zapomněl na to, že je taková svině jakou je, ale připadal si jako malé neviňátko, které právě dostalo najíst a byl čas spát. Plaval na hladině a užíval si pohled na rozzářené nebe na kterém svítilo snad o miliony hvězd více než normálně a měsíc je neobvykle veliký. Vypadalo to jako by se ho mohl dotknout a vzít si ho, ale byla to jen iluze. Jedna velká iluze, která pletla hlavy mnohým lidem. Po dobré hodince se konečně ve vodě postavil. Opláchl si obličej, aby se trochu probral. Hlavu si nějak musel pročistit. Nejen od potu po dnešním cvičení a šikanování pár mladších lidí, ale i od dalších starostí a dalších věcí, které by třeba rád zapomněl.
Až po nějaké delší chvíli si všiml někoho kdo sedí na pláži. Ozařovalo ho -spíše jí- měsíční světlo. Vypadalo to jako by byl normální den. Sedí tam od té doby co jsem tady nebo přišla před chvilkou? Vykouzlil na tváři ten jeho typický úsměv a vydal se ven z moře. Napřed k věcem, aby si vzal ručník a pak zpátky k ní. Jelikož je taková hezká noc, takové ideální místo. ”Řekni mi co dělá tak hezké děvče na takovém místě a v takovou dobu samo?” Sedl si vedle ní a sušil si mokré vlasy.

Nijak si nevšímala okolního ruchu, tedy, když nějaký přišel. Jen přes dvě hodiny v kuse, se zavřenýma očima, poslouchala šum moře a ševelící vítr, zpívající jí všemožné melodie přírody. Hladil ji ve vlasech -samozřejmě jen přirovnání, snažím se tu navodit romantickou a dramatickou chvilku, tak mě prosím nerušte povytaženým obočím a myšlenkami ve stylu 'to myslí vážně?' děkuji,- které jí vlály jako vysoko vztyčená vlajka Tayrdasu v Aeropolis.
Chvíli přemýšlela, zda vážně skočí do vody, ale zatím se k tomu neodhodlala, nechtěla opustit své krásně zahřáté a vysezené místo, na kterém jí bylo tak příjemně. Ani se nemusela dívat kolem, svět v její hlavě byl mnohem krásnější a pestrobarevnější, než ten reálný, nudný a ponurý, jaký ho znala. Možná měla příliš černobílý náhled na svět a měla by s tím něco dělat, ale postrádala důvod a tak se k tomu zkrátka a dobře neměla.
Vůbec si nevšímala věcí -lidí- kolem, stále měla zavřené oči a zhluboka oddechovala, přišlo jí to hezké, taková klidná chvíla relaxace a naprostého klidu, kdy ji nikdo a nic neruší. Ta chvíle byla však rychle pryč.
Přišlo jí to jako pár minut, co tam seděla, ač to ve skutečnosti byly asi dvě hodiny. Začínala být poněkud ospalá, to bude tím odpočinkem -z nějakého důvodu je potom vždy hrozně rozespalá.
Cukla sebou, když uslyšela hlas, který se zdál tak vzdálený do chvíle, než se přenesla do reality. Pomalu otevřela oči a pohled jí spočinul na polonahém půlnočním plavci, který ji oslovil.
Jeho otázka jí přišla docela -jak jen to říct? Divná. Mírně povytáhla obočí a jednoduše pokrčila rameny.
"Odpočívám." Odpověděla krátce a stručně -ze začátku nebyla nikdy příliš výřečná, ale na to si musel člověk zvyknout. Bez svolení si přisedl, nad čímž jen pomyslně mávla rukou, nač to řešit.

Zahleděl se na noční nebe, které zářilo a odhalovalo noční krásy celé pláže a moře, které se třpytilo v záři měsíce. Zapřel se o ruce na které se mu ještě lepil písek. Bude ho pak ze sebe dostávat hodně dlouho. ”Tak to chápu. Není nic hezčího než si jít sednou pod rozzářené nebe a obrovský měsíc, kde je člověk sám a nikdo ho neruší.” Přitaká. Sice on je ten rušitel, ale myslím, že to nikomu vadit nebude. Stejně by nikam nešel kdyby mu řekla ať odejde. Zhluboka vydechl a uklidil ručník do batohu, který měl ještě před chvilkou vyndaný.
”Jinak jsem Ethan. Pro některé známé jako dobrý kamarád a pro jiné zase svině a to doslova.” Představil se rovnou na celou pusu. Je mu jedno jak to pojme a do jakého obrazu ho zapojí. I když její rozhodnutí ho nezajímá a pořád se bude pokoušet se nějak skamarádit a pokud to nepůjde tak to udělá tak, aby to šlo. Je schopen udělat cokoli, jakkoli a kdykoli. I kdyby to bylo proti její vůli. By ji dotáhl na houby do lesa kam rád chodí.
Natáhl se úplně na písek. Ruce si složil za hlavu a zavřel oči. Je tak krásně takhle v noci. Ten slaný vítr a to všechno. Užívá si to. Tady v tuhle dobu nebyl fakt dlouho. Zase po dlouhé době pociťuje tento boží pocit, který si zase za týden zopakuje.

Ani ho nijak nesledovala, sama se dívala na moře, sledovala malé vlnky, skoro klidnou hladinu, vážně ideální na koupání. Ještě aby byla dostatečně teplá, mohla by se ho na to zeptat, ale nějak se k tomu neměla. Ne že by se ho nějak bála, nebo byla nervózní, protože to vůbec ne, spíš se jí nějak nechtělo moc mluvit, rušit to ticho, které on stejně za chvíli prolomil.
"Sám, nikdo ho neruší." Zopakovala pár z jeho slov a ušklíbla se. Jako kdyby tím něco chtěla říct, samozřejmě jí ta jeho přítomnost až tak nevadila, ale chtěla jen poukázat na jeho slova a nynější přítomnost -velký smysl to dává, i know.-
Uklidil si ručník do batohu, ani si nevšimla, že nějaký batoh má, moc nevnímala ty maličkosti, byla příliš zaměstnaná výhledem na moře. Krásné daleké moře. A při myšlence, jak je moře velké, jak obrovský je oceán, najednou měla pocit neskutečné nicotnosti. Jako kdyby byla ten nejmenší článek ve velké skládačce života. Titěrný hmyz pro obrovské světy. Byla to poněkud depresivní myšlenka, co se jí honila hlavou, nemohla se jí však zbavit a musela nad tím neustále dokola a dokola přemýšlet. Ale co bylo dál, za světy, které dosud znají? Za Tayrdas, jaké jsou další planety kromě těch objevených? A jaké to bylo žít dřív v Tayrdas? Nikdo to nevěděl, to byl ten problém. Toužila po poznání, po vědění a po odpovědích na všechny otázky, ale na to teď zrovna nebyl čas. Seděl tu vedle ní polonahý, naprosto cizí člověk a ona nemohla ani říct, že by jí jeho přítomnost byla nepříjemná, což ji nadmíru vytáčelo, jelikož na toto určitě nebyla zvyklá -hlavně měl jen plavky, což ji trochu rozrušovalo, takže ani nemohla přemýšlet nad těmi všemi otázkami.
"Cassiopeia, názory na mě jsou různé, ale jsem opravdu souhvězdím nálad." Oplatila mu tedy představení, aniž by odtrhla pohled od pocitu nicotnosti- teď už zcela klidného moře.
Když se natáhl na ještě dost teplý písek ze zahřátí od Slunce, mírně se ušklíbla a krátce se zasmála.
"Můžeš na sebe prosím něco hodit?" Povytáhla obočí a tázavě se na něj podívala s trochu pobaveným výrazem.

”Přesně tak. Ani žádný opravný člověk jako jsem já.” Zasmál se a na obloze hledal souhvězdí. Našel velký a malý vůz. Bohužel to jsou jediný dvě souhvězdí co pozná. Ovšem, že jich zná více, ale neví jak vypadají - prostě hloupí kluk a nikdo to nerozmluví, možná někdo jo, ale to je asi pro teď jedno. Dlouho uvažoval o tom, jestli souhvězdí jsou prostě jen náhodně poseté hvězdy, které udávají nějaký tvar nebo to jsou další planetky, které doteď nikdo neobjevil a navždy zůstane záhadou jak tyto souhvězdí vznikly. Třeba někdy bude mít štěstí a vyřeší tuhle zapeklitou záhadu, ne.. Na to je až moc blbej.
”Cassiopeia? Jako to souhvězdí? Celkem drsný jméno.” Zasmál se a podíval se po očku na ni. Nikdy nečekal, že by potkal někoho s tímto jménem, protože je jen málo lidí a malá šance někoho z nich potkat. Proto si ji napíše na svůj seznam obětí. Chudák holka. Jestli se s tím spřátelí tak netuší co ji očekává. Jaké peklo ji s ním očekává a jaký život ve kterém bude i on. Bohužel si své oběti nevybírá, ale vybírá mu je podle všeho náhoda. Občas nějaké té náhody lituje, protože je těžké se té náhodě dostat pod sukni, ale má to i své výhody, které občas i využije, protože mít nějaké výhody navíc je prostě jedna velká výhoda, kterou nemá jen tak někdo.
”Ale copak? Vadí ti snad pohled na polonahého muže?” Zasmál se a ještě se provokativně protáhl. Bohužel ji musí zklamat, protože nic jiného kromě tohoto nemá. Jen ručník, který už nechce zase vytahovat, aby se nějak zakryl. ”Máš smůlu, protože nic na zakrytí nemám.” Ušklíbl se a posadil se. Batoh si hodil na jedno rameno a ještě se na nějakou chvilku zahleděl na nebe. Poté se zvedl a pohlédl na ni. ”Ale udělám ti radost, musím už jít. Příště se zase setkáme při nějakém nočním koupání, ale tentokrát se jdeš koupat taky, protože se nehodlám koupat v té teplé vodě sám.” Zasmál se a otočil se k ní tády. ”Zatím Cass.” Zvedl ruku na rozloučenou a pomalu se vydal ke svému domovu, který byl hodinu odtud, ale když jde člověk rychlou chůzí tak je to celkem rychlé.

Ticho. Klid. Dvě věci, po kterých teď toužil nejvíce a který mu tohle liduprázdné místo nabízí. Ticho doprovázený šumění vln a občasným zaskřehotáním racků je pro něj jako rajská hudba. Je škoda, že tohle místo nenavštěvuje jen ze své vůle ale jenom když musí, i když tolik cestuje. Nějak mu tohle místo nesedí. Přijde mu hodně nové a on si radši potrpí na dobrou starou část Gaareru.. No, dobrá jak kdy a jak v čem, proto by t dneska nebyl a nesnažil se vytěsnit všechno z hlavy, která ho za posledních pár dnů neskutečně bolí. Může za to tlak, který na něj doléhá. Obzvlášť, když se teď v Gaareru děje co se děle a co se dít nemá. Měl by tam být a měl by tomu zabraňovat aspoň trošku, nelíbí se mu to ale nemůže. Musel na chvilku zdrhnout, jednou za čas si to dovolit může a aspoň se situace v Gaareru mezitím uklidní.
Rozhlédne se a podívá se na pomalu vyjasňující oblohu a zanikající hvězdy, které ho doprovázely celou cestu až sem. Je docela náhoda, že se sem dostal, nezná to tady. Když dorazí na břeh moře, sundá si zastaralé šněrovací kotníkové boty, černé tílko s hlubokým výstřihem s různými potisky a černou koženou bundu. Většinou cestuje k večeru nebo v noci, protože jeho oblečení je poněkud, no divoký? Odlišný od oblečení, který se v těchto částech města nosí normálně. Vyhrne si nohavice černých roztrhaných kalhot a vleze do moře. Voda není tolik studená jako teplá. Jeho obličej se konečně trošku uvolní. Přes všechno napětí a bolest se nemohl pořádně vyspat, což se odrazilo jak na jeho vzhledu, tak i na jeho fungování. Postoupí více do hlubin moře a prohrábne si rozcuch na hlavě.
První paprsky sluníčka přesáhnou horizont moře, což Jaeho donutí si zastínit pohled. Slunce rychle zdolává hranici horizontu a vše kolem zbarvuje do oranžových a hřejivých tónů. Jae postoupí ještě hlouběji. Nohavice kalhot se mu začnou máčet ale vůbec tomu nevěnuje pozornost. Nejraději by se do vody ponořil a odpočíval.
Chvilku o tom doopravdy uvažoval ale nakonec si jenom opláchl obličej a vylezl na břeh. Sedne si vedle svých věcí. Písek se mu lepí na nohy a kalhoty ale nohy má natáhnutý k vodě tak, že mu ho poslední táhnutí vln smáčí.

Cassiopeia většinou trávila na pláži celý den, tedy, když zrovna mohla. Brzy ráno vyšla z domu a večer se potom otevřeným oknem, nebo skrze balkón vracela, aby neprobudila nikoho v domě, nebo strýce, nonstop vysedávajícího u televize. Bylo by to zlé, neměla být tak pozdě venku, ale až tak ji nekontrolovali. Zabouchla za sebou dveře, popotáhla si ramínko batohu na zádech a vyrazila po dlážděném chodníku ulicí, kde zhruba v polovině zahnula a po prkené cestičce a vydala k pláži, která byla jen malý kousíček od jejího domu, takže to netrvalo vůbec dlouho. Sundala si boty a kráčela po studeném písku na pláži. Boty nesla v rukou. Hleděla jen tak před sebe, kolem sebe, celkově se projednou dívala po okolí a všímala si, že nikde nikdo není, až na pár lidí, kteří si šli zřejmě ráno zaběhat, při východu slunce. Ach ano, ten východ byl nádherný. Chodila tam a zase jinam, vlastně ani nevěděla, kterými směry už šla a kde ještě nebyla, pláž byla všude stejná. No a protože jako správná Cassiopeia byla zcela nemožná a nešikovná, jak se jí tam pletla noha přes nohu, nakonec zakopla sama o sebe. Její pád do písku přímo čelem musel být nadmíru srandovní a poutající. Vymrštila před sebe ruce, boty jí odlétly kamsi do neznáma a ona se tváří zabořila do studeného písku pod ní. Stihla ale udělat zcela nezapomenutelný zděšený pohled, při kterém měla pootevřenou pusu, takže jí písek napadal i do ní. Šťastné to děvče.

Nějakou náhodou se mu doopravdy po dlouhé době podařilo usnout. Spánek netrval dlouho, tak jak by si přál ale i za pár hodinový zdřímnutí byl neskutečně rád. Postupem času se kolem začaly ozývat i hlasy. Město začalo vstávat. Nohy měl studené, div se nerozmočily, ale to nebyl důvod, který ho vytrhl z krásného zdřímnutí.
Ze spánku ho vytrhla tupá ráda do jeho obličeje. Ihned vyskočil do sedu a ohnal se na prázdno rukou. Rozhlédl se kolem sebe a všiml si boty, která mu pravděpodobně přistála na obličeji. Se syknutím se chytl za bolavý nos a rozhlédl se po okolí. Nedaleko od něj ležela holka, nevypadala celkem šťastně a měla písek všude. S úšklebkem se zvedl na nohy a s její botou, nechajíc své věci na místě kde spal, k ní došel a hodil jí na zem před ní. Kousek od nich se válí druhá bota, pro kterou taky dojde a položí jí k druhý. Klekne si.
„Dobrou chuť.“ pronese tiše, když si všimne, že má písek i v puse. Třeba se tu písek jí, co ví? Ne, to ne. To by bylo už přehnaně divný město, než je teď. Chvilku jí pozoruje a nakonec se zvedne, aby si mohl dojít pro věci. Než však od ní odejde, natáhne k ní ruku, aby jí pomohl zpět na nohy.

Jen, co se vzpamatovala, rychle se zapřela rukama do země a jakž takž se zvedla, aby alespoň neměla tu hlavu zabořenou v zemi jako pštros. Hnědé, rozpuštěné  vlasy teď byly plné písku, což nebylo ani zdaleka tak čarovné, jako kdyby v nich měla sněhové vločky. Vlastně to vypadalo vážně hrozně, asi by nemohla mít blonďaté vlasy, už ten písek byl příšerný. Jako první se ale snažila dostat písek z úst, což se nakonec relativně povedlo. Hned na to přistála její bota vedle ní -bohužel jen jedna,- což ji donutilo zvednout pohled k osobě, která si k ní zrovna klekala. Byl to muž, pravděpodobně starší než ona. Jeho kousavé poznámky si příliš nevšímala, ale přesto se trochu zamračila a sebrala svou botu ze země. Když k ní natáhl ruku, po minutce váhání ji přijala a vytáhla se na nohy. Poté se ihned oprášila, aby ze sebe dostala písek a podívala se na něj.
"Netušíš, kam odskočila druhá bota?" Zeptala se, majíc stále trochu zamračený výraz, aniž by si toho byla vědoma, ale jakmile jí to došlo, pokusila se o úsměv. Prohrábla si vlasy ve snaze dostat písek z vlasů a naštěstí se to alespoň částečně povedlo.

Ač se to nezdálo, tak se docela bavil, i když se jednalo o lidské "neštěstí", což mu většinou vtipné nepřišlo ale v téhle situaci to vtipné bylo. Dívka nakonec jeho ruku přijala, sic ze začátku na něj dost váhavě koukala. Vlasy měla plný písku, z úst se ho jakž takž zbavila ale stejně to nemusí být příjemný pocit.
 S jednou botou v ruce se zeptá, jestli netuší kam odletěla ta druhá. Stále zamračená se na něj koukala. Nejdřív neměl chuť jí odpovídat, když mu věnovala tenhle pohled ale nakonec se na něj usmála, což ho trošku donutilo spolupracovat. Vlastně to nechápal. Druhou botu přihodil k druhé, tedy trošku vedle ale zase ne tak aby si toho člověk nevšiml. Možná to je tím pádem, trošku se jí narušilo myšlení nebo tak ale poznámku si nechal pro sebe. Nechápavě a stále mlčky a sehnul stranou pro její druhou botu a podal jí ji. Chtěl zase něco říct. Třeba, že tam bota ležela nebo že jí ji taky přinesl, ale mlčel. Ne že by se nechtěl bavit nebo tak. Většinou to řekl tak klidným hlasem, že to vyznělo jako nějaká ironická nebo arogantní poznámka, kterou si dotyčný častokrát vyložil po svém.
 Chvilku jí pozoroval, mlčky si jí prohlížel. Určitě je mladší než Jae ale o kolik? To by mohl jenom hádat. Zas tak velký by jejich věkový rozdíl být nemohl. Pousměje se, když si snaží dostat písek z vlasů, což se jí z části povede ale ne úplně. Sám měl po těle písek, jak usnul. Všimne si, že jí v koutku úst zůstala trocha písku.
 "To... Tady máš ještě trošku." ukáže na její ústa ale ruku odtáhne. Nechce na ní šahat, proto to radši rychle ukáže na svých rtech a roztáhne ústa do úsměvu.
 Když si nějak uvědomí, že by se asi měl pakovat, tak jenom ukáže za sebe na věci a rychle se k nim přesune. Nechce aby dívka odešla, vlastně jí chce k něčemu využít.
 Nazuje si černé boty, které však nezašněruje, stáhne potrhané džíny, oblíkne tílko s hlubokým výstřihem a přehodí přes ramena koženou bundu. Vážně nenápadný oblečení v tuhle chvíli ale co se dá dělat. Znovu přihopká ke slečně a zářivě se na ní usměje. Přesně takový ten úsměv, který vypovídá, že by něco potřeboval.
 "Víš, něco bych potřeboval..." nahne se k ní s rukama spojenýma za zády a párkrát zamrká očkama jako nějaká mrkací panenka.

Nějak si ani nevšimla, že druhá bota zase tak daleko není. Když se pro ni sehnul a podal jí ji, trochu se zastyděla, že ji neviděla dřív. Na tváři vykouzlila takový výmluvný pohled -heh.- A jako kdyby nic. Takže prostě obě boty dala do jedné ruky a poté chvíli jen tak mlčky sledovala onen objekt před ní. Asi by měla poděkovat, nebo tak něco, jenomže k tomu se nějak nedokopala a teď už by to po dlouhých chvilkách mlčení nebylo nic platné. On ji také sledoval, prohlížel si ji, což jí bylo trochu nepříjemné, tedy, jak se to vezme. Na jednu stranu jí to nějak nevadilo, bylo jí to fuk, ale na druhou stranu ji to trochu děsilo. No a potom zjistila, co bylo toho důvodem, když naznačil, že má ještě písek u rtu. No a tak si ho nějak setřásla, setřela, jak to nazvat? Zkrátka ho dostala pryč.
"Díky." Broukla na konec a usmála se. On se otočil, sebral své věci a než stihla udělat nějaký odchozí manévr ona, už zase stál čelem k ní, takže zůstala prostě stát na místě s povytaženým obočím, kterým ho vybízela k vyřčení věty.
"Mhh, co?" Zeptala se, stále s povytaženým obočím, zvědavě na něj hleděla, netušíc, co by tak mohl chtít. Třeba byl nový a potřeboval ukázat cestu do centra -takových už potkala za týden dost.

Ruce, které měl spojené za zády tentokrát spoji před sebou a narovná se stále s úsměvem.
„No, já sem moc často nechodím, vlastně vůbec a tak trošku se tu nevyznám, víš co…“ začne kolem ní kroužit a protahovat svojí prosbu.
„Taky nemám peníze, zapomněl jsem si je doma. Odchod byl vcelku nečekaný a unáhlený.“ Přistoupí k ní zezadu, však stále zachovávajíc určitou mezi osobního prostoru. Jenom se k ní nahne a tichým tónem pronese to, o čem tu celou dobu mluví.
„Mám hlad.“ jen co ty slova řekne, se napřímí a vrátí se znovu před ní. Hlad měl vskutku velký. Cestou sem nic nejedl a potom tu v klidu usnul. Jelikož musel rychle z původní části zmizet, nemohl si dovolit, aby se ještě pro cokoliv zastavil doma. Ruce rozpojí a strčí je do kapes kožené bundy.
„Uděláš mi neskutečnou radost a na svým seznamu ti přibyde další dobrý skutek navíc. Osud ti to časem vrátí.“ snaží se mluvit co nejpřesvědčivěji, však dívka nevypadá jako hloupý typ člověka. Třeba to ani nevyjde. „Nebo ti to vrátím já samozřejmě.“ dodá ještě.
Prostor kolem nich se rychle začne zalidňovat, což Jaeho začne znepokojovat. Nejenom že je dost nápadný ale je tady sám, hladový a ne zrovna v dobrým stavu, aby se tady s někým pral nebo honil. U lidí, se kterými se tentokrát Jae zapletl si není radno zahrávat.

Jeho prosba, nebo tak něco, začínala tak, jak čekala a tak nějak s tím byla smířená. Vlastně byo docela fajn, že se dostane i jinam, trochu se projde, shodí tuky, které stejně nemá a... No to je vlastně vše. A taky bude mít výmluvu, proč nebyla doma. Avšak doznění bylo celkem nečekané. I tak se ale smířeně usmála a přikývla, protože to by nebyla ona, naivní a obětavá Cassiopeia, aby nenabídla pomoct v každé situaci. "Jasně." Rozšířila úsměv a prohrábla si vlasy, načež se v zamyšlení rozhlédla a popotáhla si ramínko batohu na zádech. "Nějaké speciální místo, nebo mám vybrat já?" Zazubila se na neznámého, což je další věc. -Ani ho neznala. A nevěděla, kdo to je, nebo co od něj může čekat, což se jí nemuselo vyplatit zrovna v dobrém. Ale jediné, co si z toho dělala bylo, že se ještě nepředstavila. "Cassiopeia." Natáhla k němu volnou ruku, ve které zrovna nedržela své boty. Dobře, možná neměla zrovna to nejobvyklejší jméno, ale stejný název neslo i nějaké souhvězdí, takže to pro ni mělo i skrytý význam -nebo něco podobné.