Centrum

Řeč – „Pište do uvozovek, nejlépe vytučněně“
Myšlenky – Je více forem, jak myšlenky psát, nejlepší variantou je asi kurzíva, nebo „Kurzíva a uvozovky“
Děj – Cokoli postava dělá pište normálně, bez kurzívy, či zvýraznění.
nad příspěvek vždy napište, kde se postava

Někdy mu přišlo Aeropolis hrozně ponuré, takové bez života, i když lidí kolem bylo víc než dost. Stejně to bylo takové mrtvé město, všechno bílé, nebo stříbrné, kovové a chladné, ale na jednu stranu mu to ani nevadilo. Sice to bylo částí depresivní, ale on nebyl ten typ, co by propadal do špatných nálad a zmiňovaných depresí -to bylo dle něj zbytečné, podobně jako uklízení,nebo učení -kontraproduktivní, ale nutné zlo.
Takže jediné, co dělal bylo procházení těmi mrtvými uličkami a čekání, jestli ho někdo z těch pomyslně mrtvých lidí, proplouvajících bezmyšlenkovitě ulicí třeba povalí na zem, což by se i stát mohlo, kdyby se nejednalo o dívku. Možná se k nim i přidával, nad ničím nijak nepřemýšlel a jen tak pochodoval. Dál a dál ulicí, aniž by se zastavil, nebo ohlédl. Ruch mrtvého města jako kdyby ho pohltil.
Původně měl namířeno do nějaké kavárny, jakéhokoli podniku, kde by si mohl dát něco na probrání, musela zůstat vzhůru ještě dlouho, nebo spíš chtěl. Jít spát dřív by znamenalo vzbudit se dřív a to by zase neměl co dělat -noci a večery jsou lepší než rána a dny, alespoň podle něj. Plánoval si ještě otevřít nějakou knihu, něco si přečíst a snad tak dostatečně zabít čas, ale to by musel dojít tu dlouhou, snad nekončící ulici až k nejbližší kavárně a potom zase zpátky k bytu, tudíž se k cíli ani neblížil.

Zase přišel ten otravný, nudný a všemi způsoby promarněný týden, který skoro každý měsíc travila s rodiči a sourozenci. Takže dva dospělí lidé, se kterými nechce mít nic společného, a dvě sedmileté děti, které řvou od rána do večera. Sama neví, proč sem tak často jezdí. Nikdo ji nenutí, aby tu bylo. Jí samotné to nejde do hlavy. Promarňuje možnosti k výcviku, aby byla s rodinkou a rádoby kamarády? Nejspíš to je jen proto, aby si nijak nezničila takové to "krití", co tady má v podobě těch rádoby kamarádů... Jinak je to více méně zbytečné, jezdit za těma budižkničemu, co radši utekli než, aby se stali vojáky a bojovali za Tayrdas. Prachbídní zbabělci. Nevydržela s nimi v bytě, takže radši vypadla.
Netušila, kam má namířeno, tak se jen tak poflakovala. Vážně by byo užitečnější cokoli jiného, než jen tvrdnout tady a hrát si na nějakou ubožačku, co je naprosto k ničemu. Ale mohla si za to sama, jak už bylo řečeno, nikdo ji nenutil, aby sem jela, takže její smůla.
Nějakým zvláštním způsobem se zatoulala až do centra města. Ošklivé, zbytečné místo plné ošlivých, zbytečných lidí. Dobře, ošklivých možná ne, ale stejně to byli ve vnitř odporní, prohnilí zbabělci, co dělají samé zbytečné věci a pokládají je za nejdůežitější na světě. Bylo jí z toho na nic. Z nich všech jí bylo na nic, ale stejně si zachovala svoji tvář. Svoji malou roli ve hře, kterou tu pokaždé hrála. Jako malá bezvýznamná Feyre, která je úpně normální a úsmívá se na každého, co kolem ní projde, a všichni jí ten úsměv věří. Věří jí ho, protože mu ona sama začala věřit. Nacvičovala ho před zrcadlem tak dlouho, dokud se skutečným nestal. Takže se na kolemjdoucí usmívala jako malé sluníčko a nikdo neměl pochyb ,že se usmívá s čisté lásky ke všem lidem.
Díky tomu přihloupému úsměvu si ani nikdo nevšiml, že se ani nedívá na ně. Viděli jenom úsměv. Nikdo nevěnoval pozornost tomu, že se ona dívka rychlými pohyby oči rozhlíží po celém prostoru a zjišťuje pomocí svého malého vylepšováku případné hrozby. Někdo by to mohl považovat za jiskru v oku, někteří ji i mívají, nebo odraz světla, ale nikoho by nenapado, že díky tomu sotva viditelnému odlesku může vidět třeba na vrcholek nejvyšší budovi a zřeteně rozeznat vš, co se tam nachází. Až se to naučí plně kontroovat a ovládat, určitě to bude úžasná výhoda.
Teď se to ale za výhodu považovat nedala, protože do toho byla toik zabraná, že nedávala pozor na cestu, vlastně by svým způsobem zázrak, že se jí zatím všichni vyhnuli, a narazila do nějakého kluka, asi stejně starého jako ona sama, a spadla na zadek. Kdyby byla ve Ferrotown, asi by ho stáhla z kůže za to, že se jí nevyhnul, ale tady se mistrně ovládala. A taky byla trochu mimo z toho, jak lehce  se nechala schodit na zem, takže jí probralo, až když jí někdo šlápl na ruku. Idioti jedni! Ani nekoukaj kam šlapou! Jak moc jí v tuhle chvíli chybělo její město. Kdyby byla tam, tak všichni skončí minimálně s pěraženými nosy. Jenže tady to nešlo, takže se nad tím jen usmála, zvedla se ze země a oklepala si zadek od prachu z cesty. Po tomhle nadmíru priceznovském a fiflenovském gestu, po kterém by se jí všichni vysmály, protože je to naprosto zbytečné, vrátila pozornost k tomu klukovi a mile, ale omluvně, se na něj úsmála. "Omlouvám, že jsem do tebe tak bezohledně vrazila." Zasmála se a napřáhla k němu ruku v nacvičeném a snad v jejím pojetí i trochu přátelském gestu a pokračévala: "Mimochodem, jsem Feyre a když dovolíš, moc ráda ti vynahradím tu svoji ošklivou surovost." Kdyby byla doma, dala by si za tohle facku, ale tady se opravdu snažila udržet milou, přátelskou masku.

Je pravda, že není žádný svalovec pomalu vyšší, než mrakodrapy, které jsou po celém Aeropolis, ale stejně s ním náraz neznámého objektu příliš nehnul. Očekával, že se to dříve či později stane. No byl zvyklý, že se lidé chtě nechtě, třeba i nevědomky vyhýbali, takže to nečekal zrovna teď. Tak se stane, když se setkají dva lidé s podobnou hypotézou a ani jeden neuhne, protože si myslí, že uhne ten druhý. No a tak se stalo, že dívka ležela chudinka ihned na zemi, kolem se to však nezměnilo a lidé proplouvali bez sebemenšího povšimnutí. Bez vědomí, že právě někdo upadl, ale dříve, než se Dylan nadál a vzpamatoval, jelikož i když to docela očekával, byl to trochu šok, a odhodlal se k podání pomocné ruky, blonďaté děvče už stálo pevně na nohou a tak mu nezbývalo nic jiného, než se jen usmát, trochu omluvně a prohlédnout si ji od hlavy až k patě, protože si přeci musel prohlédnout danou osobu. Navíc ji tu ještě neviděl, stejně jako devětadevadesát procent lidí, kteří tudy chodili, takže se tím nijak nezabýval a neřešil to. K jeho údivu se mu i omluvila, což bylo to poslední, co by čekal. Tady v Aeropolis by se asi člověk jen zvedl a nevšímaje si objektu, se zamračeným výrazem a poněkud stouplou agresivitou vyrazil dál. Mlčky. Proto odhadoval, že asi nebude zdejší, lidé tu byli vážně bezohlední a starali se jen sami o sebe. Svým způsobem to bylo dobré, protože většinou nikdo nikomu nelezl do zelí, tedy osobních záležitostí, ale potom už to začínalo být otravné a nervyrvoucí. Její hlas mu zacinkal v uších, načež se mu koutky automaticky zvedly do lehkého úsměvu, takového toho nepatrného, přesto však ne zcela kamenného. Nechtěl vypadat nepřístupně, ale zase ani příliš přístupně a otevřeně. Chtěl vypadat prostě jako nějaký normální Dylan Shelton tak, jak se tváří. Ano, opravdu je to většinou takhle, i když by do něj někdo řekl, že se spíš bude usmívat jako sluníčko od ucha k uchu. Což je docela blbost.
"To je v pořádku, také bych se měl omluvit, že jsem nedával větší pozor a nevyhnul se, jsem zvyklý, že lidé tu už tak nějak automaticky mizí z cesty." Poškrábal se na zátylku a nahodil takový ten nevinný úsměv, jakoby nic. Taky že se nic nestalo, že ano. Asi by se měl zeptat, jestli jí nic není, ale tak malý náraz jí přeci snad ani nemohl zlomit nehet. Mluvila trochu jako jedna jeho kamarádka z Gaareru, ale vypadala úplně jinak. Blonďaté vlasy, docela dlouhé -alespoň na jeho vkus,- a modré oči. Pravý opak jeho známé. Nicméně od těchto myšlenek se po chvíli zase vzdálil a přesunul se k jiným. Představila se jako Feyre, což mu připadalo dosti neobvyklé a zvláštní jméno. Neměl rád taková ta nudná jména, jako měl každý druhý -například Dylan, že- a tak mu její jméno připadalo naprosto skvělé. Taky by chtěl mít něčím zvláštní jméno, ale nepoštěstilo se.
"Těší mě, Feyre, jsem Dylan." S úsměvem kývl a ruce zastrčil do kapes, aby tam jen tak nestál jako dřevěný panák, protože to bylo docela nepříjemné.
"V tom případě budu rád, když mě doprovodíš do kavárny." Nabídl dívce se jménem, které jí i záviděl -což je co říct- a snažil se tvářit co nejvíc mile. Bylo jen štěstí, že neměl špatnou náladu, nebo že dívka není nepříjemná, jelikož pak by nebyl ani on tak přívetivý.

"Jo... Kdo by jen mohl čekat, že doslova narazí na stejně smýšledícího člověka?" Mile se na něj podívala a na tváři měla široký úsměv. Možná, aby nevypadala nějak naštvaně, což byla, ale nedala na sobě nic znát a jen se na klučinu usmívala, z pohledu ostatních, s upřímným a nepopiratelně skutečným úsměvem, který by u ní ve Ferrotown nikdy nikdo neviděl. Působi na ni trochu nervózně, možná provinile... Ne, to asi ani ne, ale nervózní jí trochu připadal. I když sama moc nevěděla, o emoce ostatních se moc nezajímala, takže jí to nešlo moc rozeznávat. Radši si prohlédla jeho tělesnou stavbu, aby zjistila případnou hrozbu z jeho strany. Stejně jí to nakonec přišlo jako zbytečná ztráta pů minuty, protože jí nepřišel ani jako možný soupeř, ale to bylo spíš tím, že byla dost sebevědomá a ostatní často podceňovala, takže kdo ví. Ale stejně měla dojem, že by byly šance spíš na její straně, protože roky výcviku, co si budem nalhávat? Jenže to ted nebylo na místě. Jeho podceňování si může nechat na jindy, ted by se hodilo, kdyby se držela své role a možná ho i poslouchala. Takže se vzdala nenápadného měření jeho případných fyzických schopností a obrátila svoji pozornost k němu jako takovému.
Obdarovával ji lehkým, milým úsměvem, díky kterému ten její vypadal nanejvíš hloupě, ale to se rozhodla přejít bez toha, aby výraz měnila, a taky se jí představil. "Moc ráda, tě poznávám Dylane." Mluvila tak přátelsky a sladce, že to prostě muselo být upřímné. Občas se sama divila, že je pro ni tak snadné přesvědšit lidi, aby jí to věřili, vzhledem k tomu jaká doopravdy je, ale pak si zase vždy vrátila k tomu, že je jí to lhostejné, aby nemusela myslet na to, že možná není taková jaká si myslí, že je. Že má možná v sobě víc z Feyre, než si umí představit. Radši to rychle zaplašila. Taková pitomost! V ní se přeci nedá najít nic jiného, než nelítostný voják připravený udělat cokoli. Žádnou milou a citlivou puberťačku zde nenajdete, to ne.
Bez toho, aby sejmula svoji masku, o tom rychle do přemýšlela a poslala myšlenky do kouta, aby se k nim mohla vrátit třeba později, jestli vůbec. Potom se obratia k hnědovlasému klukovi, tedy Dylanovi, co tam stá s rukama v kapsách a asi nejspíš čekal na její odpověď. Usmála se ještě víc, až ji z toho trochu zabolela pusa a ve viditelně předstíraném zamyšlení si poklepala prstem na bradu. "Kavárna?" Podívala se na něj s hravým, až dětským úsměvem. "To vůbec nezní špatně." Bez dalších slov se začala prodírat davem lidí, kteří chodili ze všech stran, ale pak se zarazila. Ovšem, byla zvyklá na vůdčí roli. V dochu nad sebou zakroutila hlavou a otočila se, že půjde nazpátek. Prodrala se mezi lidmi zpátky k němu a rozpačitě, k neuvěří i s dávkou skutečných rozpaků, se zeptala: "Kterou kavárnu si to mě na mysli??" Stála tam trochu jako trubka a čekala na jeho odpověď.
Ale jak tam tak stála a brzdila s Dylanem provod, nějakému idiotovi se to asi nelíbilo a silou jí vrazil do ramene. Vlastně ji to i zabolelo. Potom se zastavil s popuzeným výrazem a vypadal, že jí každou chvíli bude chtít praštit, ale místo toho na ni div nezačal chulákat. "Co si myslíš do mě takhle vrazit, vypadni z cesty!" Měla sto chutí do něj strčit, aby měl o čem mluvit a né si jen vymýšlet, ale držela se, takže se jen trošku dotčeně, ale rázně zeptala: "Cože? Já do vás?" Nevěděla, jak se zachovat. Měla by mu hned jednu vrazit jen za tu drzost? Nebo zachovat tvář a nezničit si to své maé krití? Upřímně, ani nechtěla dělat žádné extrémní scény. Neměla potřebu se před nikým předvádět, takže tam jen nehybně stála se zmateným výrazem a přemýšlela, co má dělat a mezitím se ten chlap šklebil tak, že by si ránu skutečně zasloužil.

"Hmm, no, já to popravdě vůbec nečekal." Ruce vytáhl z kapes, když je dával nad hlavu ve vzdávajícím se gestu. Jistě že mluvil pravdu, něco takového nečekal. Tedy, ano, čekal, že do něj někdo vrazí, ale spíše omylem, protože se špatně vyhne, nebo do něj prostě jen nevybraně vrazí ramenem, když se bude prodírat skrze dav.
"Všichni tu fungují na stejném principu, jako stroje." Oznámil možná i nepotřebnou informaci, kterou však chtěl omluvit, že projednou zase něco nepředvídal a nevěděl o něčem. Vážně to pro něj bylo neobvyklé. Většinou byl ten nejchytřejší, co na vše hned došel a každý jednotlivý krok druhých předpovídal, ale tuhle holku neznal, navíc se nechovala jako typičtí lidé v Aeropolis, což ho přivádělo k další otázce.
"Ty jsi odjinud, viď?" Zeptal se tedy nakonec, prahnouc po pravdě, jelikož on musel vždy vědět vše. Tedy minimálně základy, aby o člověku něco věděl. Nemuselo to být ani nic osobního, to mu bylo jedno. Spíš původ, jméno, věk. Později poznával, jaký je i charakterově, což předpokládal i u Feyre.
Vyrazila jedním směrem, ale sotva udělala pár kroků, zastavila se. Dylan se potměšile usmíval, prohlížel si ji trochu pobaveným, ale stále dost milým výrazem.
"Jdeš správně, je tady na rohu." Pokývl hlavou k místu, kam se původně vydala. Ani ho nenapadlo, že by třeba mohli někomu zavazet, v žádním případě na to nepomyslel. Vlastně mu to došlo, až když do ní nevybraně vrazil nějaký chlap a podíval se na ní takovým tím hnusným pohledem, který určitě nikdo nechce zažít. Hned na to ji okřikl, načež se Dylan zamračil a měřil si muže nepříjemným pohledem, jaký měl i onen dotyčný před chvílí na tváři. Po její odpovědi vypadal dost vytočeně -tohle už jsou praví cholerici z Aeropolis. Když už to vážně vypadalo, že atmosféra mezi nimi vybouchne, nakročil si a stoupl si před Freye.
"To by stačilo, nespěchal jste náhodou někam?" Jeho zamračený, zkázonosný kukuč odpovídal za vše a jen, co si jím změřil chlapíka, pozvedl hrdě bradu a povytáhl obočí, takže muž se chtě nechtě otočil na patách a vyrazil si po svých.
"Cholera je příjemnější, než někteří zdejší lidé." Zasmál se a trochu nervózně se poškrábal na zátylku, jako kdyby se za své spoluobčany snad styděl. Jistěže. Kdo by také ne. Nakonec však zakroutil hlavou a s prudkým nádechem se natočil čelem k cestě.
"Jdeme?" Vyzval ji s mírným úsměvem a sám se pomalu vydal cestou ke kavárně, která měla po Aeropolis a dokonce i po Gaarderu své pobočky.

Při jeho přiznání se hezky usmála. "Popravdě, já taky ne, ale naštěstí jsme to oba ve zdravý ustáli." Mluvila tak mile a sladce, ale trochu ji znervóznil, když zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Nebylo to to nejlepší, co mohl udělat, protože se jí v hlavě zakotvila myšlenka na to, že na něj míří zbraní připravená ho zastřelit. A také hromady vzpomínek, ve kterých při výcviku odzbrojila své soupeře a obrátila proti nim jejich vlastní pistoli a oni si nemohli být jisti, jestli skutečně vystřelí, a na malou chvíli měli ve tvářích nevýslovnou hrůzu, než sklonila zbraň a oznámila jim, že jsou naprostí břídilové. Na okamžik si představila stejný strach tady v Dylanových očích. Dokázala by zmáčknout spoušť, když už pro ni není jen bezejmená osoba? Ano, určitě ano. Dokázala by to, kdyby to byl kdoli, ale proč nad tím vůbec uvažuje. Ještě jí ani nic neudělal a už myslí na to, že ho zabije? Fakt by se mě soustředit. V duchu se rázně okřikla a reagovala na Dylanova slova. "Ale co ty víš? Možná je většina z nich z plechu a jsou naprogramováni, aby za obyčejné lidi dělali práci, ale nějak se přemnožili a teď je jich přebytek a je s nimi hrozná nuda..." Samozřejmě nic z toho nemyslela doopravdy, to by byla úplná pitomost, ale něco v jejím tónu hlasu prostě říkala, že té nadmíru bláznivé teorii alespoň z části věří. Ale musela se stejně zarazit a podívat se na něj omluvným, rozpačitým pohledem. "Promiň, plácám hlouposti." Tolik k namáhání jejího mozku nad něčím takovým.
Raději se přesunula k jeho otázce, na kterou si dokonce promyslela odpověď. Nechtěla mu všechno vyslepičit. "To je to tak vidět? No jo, asi je... Nejsem zdejší, ale hodně často sem jezdím za rodiči." Potom radši hned vyrazila ke kavárně, aby se neptal dál, tyhle informace by mu mohly zatím stačit. Stejně se nakonec zas vrátila, ale zjistila, že šla správně, takže měla celkem i... možná i trochu radost.
Ale ta opadla, protože tam byl ten chlap. Hodnou chvíli tam stála a pod povrchem to v ní vřelo a v hlavě jí to šrotovalo o sto šest. Nemohla přijít na to, jak zareagovat. Nakonec se přeci jen rozhodla, že si ten chlap zaslouží ránu, ale, než se stihla vůbec napřáhnout, stoupl si před ní Dylan. Těžko říct, jestli byl tak prozíravý nebo si hrál na gantlemana, ale to bylo více méně jedno. Nepřekvapilo ji to tolik jako to, jak ten konflikt vyřešil. Jenom slovy? V životě by ji nenapadlo takhle něco řešit, takže zůstala jen překvapeně stát a zírala na něj.
Trochu se zasmála jeho poznámce, ale potom nad ní zadumala. Přemýšlela a pokyvovala při tom hlavou. "No... Možná bych raději zůstala spíš u těch lidí." Přestala kývat hlavou se strany na stranu a začala na zemi ťukat špičkou boty do země a sklopila k nim pohled, jako by se snad cítila provinile. "Ataky... Kdo ví, co proč byl ten člověk naštvaný, možná se mu něco stalo doma nebo se až moc stresuje v práci, asi by za to neměl být hnedka odsuzován." Zvedla k němu pohled, jako by chtěla slyšet, že ona za to vážně nemůže a nemusí se kvůli tomu trápit, ovšem v duchu se tomu smála. Bylo jí ukradené, co si ostatní lidé prožívají, jen ať do toho nepletou ji.
Potom se zeptal, jestli už půjdou. "Veď mě." Ovšem, že už tam nechtěla být. Poslední, co potřebovala, bylo narazit zase na nějakého podobného blbce. To už by mu bez okolků vrazila. Ale teď se jen usmála, krapet nejistě, protože se přeci ještě pořád cítila provinile vůči tamtomu muži, a vykročila za Dylanem ke kavárně.

"Sic jsi mě svou teorií docela překvapila a vlastně i trochu ohromila -to musím uznat, plně ji podporuji a věřím, protože někteří z nich vykazují zcela nelidské chování." Ušklíbl se a porozhlédl se po zaplněných ulicích. Když se řekne 'zaplněná ulice,' každý si zřejmě představí něco jiného. Já mám v hlavě pohyblivý obrázek lidí kteří nehledí na to, zda by měli jít na pravé, či levé straně. Smíchaně přeskakují sem a tam a snaží se najít co nejrychlejší průchod ke svému cíly, nezajímaje se o ostatní a jejich zájmy, což mu přišlo nadmíru sobecké. Ale každý se toho někdy dopustil, třeba i on. No, kdyby ne, tak by do sebe asi nevrazili. Měl by poděkovat sobeckým genům, že mu do dne přinesli blonďaté světýlko. Tedy, bylo to světýlko, nebo spíš propast do tmy? "Hlouposti? Prosím tě, kdyby jsi slyšela, co občas plácám já, hned by jsi od toho tvrzení upustila. Věř mi, v tomhle jsem mistr." Pověděl skoro až arogantním tónem, jako kdyby musel být snad ve všem nejlepší, což tak určitě nebylo, ale byl mužského pohlaví a ti byli známí svým přebytečným egem, na které mohl sáhnout jen málokdo. Samozřejmě nepatřil k těm narcisům, ale i tak tam něco utkvělo.  "Za rodiči? Hmm, utužování rodinných vztahů?" Zasmál se s lehce povytaženým obočím a teatrálně mávl rukou. "Smím vědět, kde žiješ, nebo je to přísně tajná informace, kterou nemůžeš vyzradit ani živáčkovi?" Zeptal se s hraně formálním hlasem, snažíc se být vtipný a nějak oslnit dámu, což byl jen další přirozený instinkt. Prostě to tak bylo, nějak to nedokázal ovlivnit, ač ve společnosti se snažil správně volit svá slova, aby nevypustil z úst něco, čeho by později litoval. Takto v úzkém kroužku mu to příliš nevadilo. "Jo, dobře, ale já radši tu Choleru." Zazubil se nakonec a pokrčil rameny. Poté svou ruku přesunul na místo, kde je srdce a soucitně se na ni podíval, tedy... soucitně asi ne, ale ten výraz to připomínal. "Jsi tak neskutečně milý člověk, až nemůžu uvěřit, že taková vážně jsi." Ohromeně ji sledoval, přičemž tedy kontroloval i cestu před sebou, aby se náhodou nestalo, že by zakopl, nebo někoho povalil, či přibral někoho do party kamarádů, které srazil na ulici.

Zářivě se usmála, když jí řekl svůj názor na tu pitomost, kterou chvíli předtím vypustila z pusy, přiznejme si, že to nebylo reálné, ale to nevadí. Těžko říct, jestli ten úsměv hrála. Dalo by se říct, že byla radostná z toho, že jí to tak hezky prochází. A popravdě? Nebyl jí tak úplně nesympatický. Něco na něm možná bylo a svým způsobem v ní probouzel opravdický úsměv. "Pst... Nemluv moc nahlas, kdo ví. Jestli je to pravda, můžou mít oči a uši všude. Nesmíme nic riskovat." Mluvila tlumeným hlasem a na tváři jí hrál pobavený úsměv, možná bylo až moc snadné takhle žertovat o naprostých nesmyslech. Ale stejně se v duchu krotila a připomněla si, že tohle je jen přetvářka, že pro ni nic, co teď říká a jakým způsobem se teď chová, že to pro ni prostě nic neznamená. Je voják, ne žádná holka, co si jen tak vyjde do města a zakecá se s prvním klukem, kterého vidí. Dneska by vlastně s nikým ani neprohodila kus řeči, kdyby se neudála ta menší srážka. Teď ale nemohla posoudit, jestli to pro ni byla šťastná nebo nešťastná náhoda. Začínalo ji to i bavit a jestli předtím vypadala pořád trochu nepřirozeně, či dokonce napjatě, teď už byla úplně uvolněná. Založila si ruce na prsou a přidala do hlasu hravý, leč krapet hádavý podtón. "Ále? Tak se nám pochlub. Skoro pochybuju, že by ses se mnou mohl měřit, ale kdo ví?
Možná nebudeš tak snadný soupeř, jak se zdá. Využiješ příležitosti a taky mi něco krásného povíš?" Nechtěla ho nějak provokovat... Dobře chtěla, byla to provokace, ale jen taková přátelská, hold dostala náladu na hraní a to jí přeci nikdo nemohl nedopřát. Aspoň, že to zatím brala jen jako hru nebo nevinné pošťuchování chcete-li. "No... Více méně, nejsme na tom jako šťastná rodinka moc dobře. Vlastně ani nevím proč..." Samozřejmě, že věděla, ale nechtěla mu to tu vykládat, jako by to byl jen nějaký blábol, dejme tomu o počasí, s osobními věcmi se moc nechlubila. Ale na jeho další otázku jí nezbylo nic jiného, než se usmát. Ne, že by na tohle téma nedokázala mluvit s vážností, ze které by člověku naskakovala husí kůže, ale zatím ho nechtěla nějak dešti. Takže se svým způsobem mile, ale zároveň škodolibě usmála. "Bohužel ses trefil, kdyby jsem ti to řekla, musela by jsem se tě zbavit a už by tě nikdy nikdo nenašel... A taky by sis mohl nechat nějaké otázky na jindy. Knížku přeci taky nečteš od konce." U posledního tvrzení se snažila znít co nejvíce tajemně. Snad to zabralo, aby se jí nevyptával. Protože, kdyby mu řekla, že je z Ferrotown, určitě by se objevila další vlna otázek, na které by nemusela chtít odpovídat a zkazily by jí náladu a to by asi nechtěl. Ale pak myšlenky na své případné vybouchnutí vypustila z hlavy a zasmála se jeho další poznámce, ale ne upřímně, nějak jí to nepřišlo vtipné. I když... Možná trochu. "No, dej mi vědět, až si to rozmyslíš. Cholera určitě příjemná nebude." Trochu nad tím pokrčila nosem, aby tomu dodala na přesvědčivosti. Vážně by pro ni bylo lepší čelit lidem, ale to byla jeho věc. Potom se ale zaměřila na jeho další gesto. Naštěstí už měla předem promyšlenou odpověď. "Nebudu o sobě tvrdit, že jsem nejmilejší člověk na světě, nesedělo by mi ke mně, kdyby jsem to o sobě prohlašovala, když to někdo nepotvrdil, ale někdo by měl být milý. Jen se rozhlédni kolem, je to tu plné bezohledných lidí, takže se musím aspoň snažit být milá.
Kdo ví, možná tím jednou někoho nakazím a on to roznese zase dál a nakonec se budou všichni chovat jako lidi a ne jako to, kdo ví co, podle čeho si berou příklad teď." Teď se rozkecala možná až moc. Ani si neuvědomila, že už došli ke kavárně. Ale zase se připomněla se zarazit. Co to vlastně mele? Ren! Seber se! Promiň, zase plácám hlouposti."

Šlo vidět, že mluví ze srandy, on však této kapku podivné teorii i docela věřil. Chování jeho spoluobčanů někdy bylo zvláštní, jako kdyby vážně byli jen stroje, něčí nástroje. No a možná i byly, jen ne tak, jak si on představoval. Nejhorší bylo, že k nim patřil i on a všichni u kterých by to nečekal. Dal si prst před rty a přikývl, jako že už bude mlčet, samozřejmě jen ohledně tohoto tématu. "Nechtěl bych mít všude oči, bylo by to hnusné."  Podotkl s mítně zadumaným zamračením, které samozřejmě nahrál. Takové bláboly většinou vznikaly, když už nevěděl, co odpovídat, ale nechtěl končit rozhovor, který stejně směřoval do záhuby. "Hmmm, no, zrovna teď mě vůbec nic nenapadá, abych pravdu řekl." Zkřivil obočí a nespokojeně mlaskl, zatímco vrtěl hlavou. Musel i přemýšlet a o tom i jeho výraz vypovídal. Aby ale dodal na autentičnosti -idk, je to vůbec slovo?- hladil si pomyslnou bradku, či vous, jako mívají moudří starci ve filmech. "No nevím, jak ty, ale já knížky rád čtu do konce." Povytáhl obočí a trochu pobaveně se na ni podíval. "Ale dobrá, protože si vážím svého života, nebudu se dál vyptávat." Oznámil a pokrčil rameny, načež se rozhlédl, aby zjistil, kde už jsou. Pomalu se ulicí blížili ke kavárně, tedy do cílové stanice. Její úvaha se mu líbila, celkově, tahle milá a ohleduplná Feyre se mu zamlouvala. Předpokládal,že je z Gaareru, protože tam takové lidi potkával na každém kroku, ale tady v Aeropolis na to nebyl zvyklý, proto to pro něj byla velmi příjemná změna. I kdyby to měla být jen přetvářka, mnohonásobně mu to zlepšilo den. "Tak to je hezké." Přikývl stále vnitřně ohromen, ač napovrch to příliš najevo nedával. Nevěděl, co jiného na to říct, ale už došli ke kavárně, takže to bylo relativně jedno. Otevřel dveře, které Feyre podržel. "Můžu tě na něco pozvat?" Gentlemansky se usmál -jestli to jde- a tím pohledem ji vybízel k tomu, aby přijala. Přeci si nenechá takové zlepšení nálady ujít! "Posloucháš mě vůbec? Co říkám já, jsou často kraviny, to, co jsi prozatím řekla, alespoň dávalo nějaký smysl. Odporoval, leč možná i marně. Vážně mu ale nějaké teorie nevadily -sám vymýšlel mnohem horší blbosti, než co ona kdy před ním -za těch pár minut- řekla. Tedy, to nebyly hlouposti...ahh, už se v tom ztrácím.

Na tváři se jí objevil opravdový vítězoslavný úsměv. "To znamená, že se vzdáváš a já alespoň prozatím vyhrála?" Zvedla obočí a z obličeje jí nemizel ten vítězný úšklebek. Ale jeho výraz jí prozrazoval, že nebude ani potřebovat odpověď. Potom se jí výraz tváře změnil na překvapený a možná i zhrozený, i když to malinko odehrávala, ale pravdou bylo, že jí to překvapilo. Sice neměla na knížky tolik času a nikdo, kdo ji zná by do ní ani neřekl, že čte, čtení knížek od konce jí přišlo jako zneuctění. Ale nyvypadal, že by to myslel nějak špatně, takže na tváři vyloudila milý leč pořád nevěřícný úsměv. "No tak to je naprosto příšerné, ty snad nemáš rád napětí a ten krásný zážitek z toho, když čteš knihu a postupně odhaluješ děj a nečekané zvraty? To nemůžeš myslet vážně, vždyť musí být šílená nuda vědět konec, když jsi ještě ani nedošel na začátek. Prosím, řekni, že to ani nemyslíš vážně." I když jí to přišlo totálně nesmyslné a nepatřičné, donutila se k úsměvu, protože nechtěla působit nabručeně. A taky se u ní zase projevilo zvláštně opravdové pobavení. "To jsem ráda, nevím, jestli by tvá rodina měla radost, kdyby ses nevrátil domů. Ne, že by jsem vyhrožovala, ale víš co, utajení je utajení." Snažila se o co nejmilejší a pobavený tón hlasu s nádechem tajemna, aby nebylo vidět, že to svým způsobem není jen vtip, ale stejně. Jak by se taková holčička jako je Feyre dostala k tomu, aby byla v utajení? Ano, bylo to k neuvěření, snad dost na to, aby se to nezdálo pravdivé. Proč by také nemohlo? Radši si zase začala hledět cesty a za chvíli byli u kavárny. "No hezké to samozřejmě je a kdo ví, možná to i vážně zabere." Obdarovala ho miloučkým úsměvem, který měl být důkazem, že to myslí vážně, i když to vyžadovalo určité sebezapření. Prošla kolem něj otevřenými dveřmi a trochu si promyslela odpověď na jeho otázku. "Když ti to udělá radost, s radostí tvoji nabídku příjmu." Možná se ještě dozví něco zajímavého. Potom se ale zarazila a otočila se na něj. Mile a povzbudivě se na něj usmála. "Ano, jistěže poslouchám a mně tvé názory nepřipadají jako kraviny. Ale moje... No, já nevím, ale jsou to spíš jen takové hlouposti." Asi působila schovívavě a trochu stydlivě, ale vevnitř se chválila za to, že řekla pravdu. Ty kecy, co vypouštěla z pusy, byly nehorázné blbosti. Takže se od nich přesunula pryč a ukázala na stolek se dvěma židlemi, co stál u okna. "Nechceš si sednout třeba támhle?"

Rezignovaně se usmál a podíval se na ni s krátkým kývnutím. "Ano, ale fakt jenom prozatím, protože to tak dlouho nevydrží!" Prohlásil hrdě a pozvedl bradu trochu vzhůru. Teatrálně, aby to bylo co nejsrandovnější. Alespoň tak to ve většině případů bývalo. Samozřejmě ho mohla i překvapit tak, že žádná reakce nebude, ale v to příliš nedoufal -nebylo by to pro něj moc dobré. Její chvilkový výraz ho trochu rozhodil, ale raději si z něj nic nedělal, jelikož jej po chvíli změnila. "Samozřejmě, že si nedělám srandu. Knížku vždy čtu pěkně od začátku do konce, je to snad divné?" Povytáhl nechápavě obočí, jelikož si nebyl zcela jistý, zda jsou oba naladěni na stejnou vlnu. Trochu to nechápal, byl zmatený, což se opravdu stávalo minimálně. Tu dívku znal takovou chvíli a už toho tolik dokázala. Bylo to pro něj opravdu velmi neobvyklé. Poškrábal se na zátylku, při jejích dalších slovech a nevinně se pousmál. "Jo, ehh, asi by nebyli zrovna nadšení." Řekl trochu nejistě, což se také nestávalo. A tak si chvíli říkal, že se s ním něco asi děje, jenomže to potom vyhnal z hlavy, protože by došel ke klišé závěru z ještě více klišé romantických knížek, že je to vlastně naprostá klišé láska na klišé první pohled. No a víckrát slovo klišé v jedné větě snad ani použít nejde. Na další poznámku se jen uchechtl a pokrčil rameny -více se u toho nepozastavoval. Nesměle se usmál -asi potřetí za svůj život se Dylan Shelton nesměle usmál! Co to ta zatracená holka ksakru dělá? A to byl zvyklý i na větší lichotky. Většinou ale ne na to, co říká, takže to byla novinka. "Jasně, tam to bude fajn." Přikývl už s normálním úsměvem, který měl na tváři nonstop, aby se třeba nějakým nedopatřením nezačal mračit. Nějaké slušné způsoby, ne? Takže odsunul jednu židličku, aby si na ni mohla Fayre sednout a on si mohl připadat jako gentleman.